Tréninkový log #3 - Na Prýgl!

Nebo taky einundzwanzig!

V Brně bydlím čtvrtým rokem a nikdy jsem nebyl na Prýglu (pro přespolní - Brněnská přehrada), což je až neuvěřitelné. Zdálo by se, že každý natěšený prvák hned v prvním týdnu výuky obejde Špilas, Petrov, Lužánky, centrum, všechny největší kluby, vyhlášené pajzly, legendární kavárny a pokud počasí dovolí, tak zajede na Prýgl. Ne tak já, takže jsem musel aplikovat přísloví "Pokud nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře" a vydal se vstříc neznámému (ale úplně neznámému), protože v Bystrci a přilehlých končinách jsem byl všehovšudy jednou, a to jenom šalinou. Takže, naklikal jsem si to takhle:

Odkaz

Trasička to je pěkná, a protože je tak pěkná, tak ji začneme podvodem. Ano, opět jsem se svezl, tentokrát do Medlánek. Hned pěkně na rozehřátí mírný kopeček mezi baráky a pak vběhnutí do úplně otevřené krajiny kolem medláneckého letiště, které jsem neviděl. 

Ok, tady panely nejsou

Kolem letiště jsem proletěl jako vítr a ocitl jsem se u rozcestníku Medlánky - U letiště. Pokud se dobře podíváte na mapu, tak si můžete všimnout, že jsem měl kousek přeběhnout po neznačené silnici, no tehdy jsem netušil, že by to mohl být problém. 

Nečekal jsem totiž, že by se cesty mohly rozdvojit a já jsem si bohužel vybral tu špatnou. Ono cesta je trochu silné slovo, bylo to prostě oraniště, hodně velké oraniště, prostě bahno, sračka apod. Tady jsem se přesvědčil, že moje boty opravdu nejsou do terénu (nevím, proč si to pořád namlouvám), a tudíž můj běh vypadal spíš jako bruslení.

Po několikeré kontrole mapy kde vůbec jsem, jsem se dostal na asfaltovou silnici, což bylo vysvobození. Ztratil jsem tedy snad 3 min/km broděním v blátě a hledáním v mapách, ale byl jsem konečně v Bystrci u dalšího místa, kde jsem nikdy nebyl - u ZOO. Šokovala mě jedna věc - parkoviště. Za cedulí Zoo - parkoviště se skrýval plácek pro sotva 30 aut, a to je trochu rozdíl oproti ostatním Zoo, které jsem jako dítě navštívil (všechny kromě brněnské a plzeňské). Asi do ní moc lidí nechodí no...

Na hlavní silnici jsem nabyl dojmu, že když se nacházím na pevné asfaltové trati, tak bych na ní měl zůstat co nejdéle. Tak jsem si to štrádoval pořád kupředu, až jsem si uvědomil, že běžím po modré značce, po které jsem měl běžet v opačném směru, kdybych se neztratil. Takže kontrola mapy a otočka.

Již snad na správné žluté značce jsem pokračoval proti proudu Svratky, což muselo znamenat jediné - Prýgl musí být blízko (pokud jsem ho už neminul, dneska je možné všechno). A taky byl. Hráz se objevila záhy:

A objevilo se také toto:

Kdo uhádne, co to je a k čemu to mělo sloužit, ten dostane ode mě podepsanou fotku, pište do komentářů :D

A tak jsem ho poprvé uviděl - legendární Prýgl...

Moře! Vidím moře!

A vydal jsem se tedy po východním břehu přehrady. Trať jak stvořená pro běh, kolo nebo brusle, kde jsem samozřejmě nepotkal žádného běžce, cyklistu nebo bruslaře. Jenom pár penzistů, pejskařů a na břehu několik rybářů.

Od přehrady jsem se měl odklonit na rozcestí Osada - host. A tak jsem z červené odbočil na zelenou do kopečka, do kopce, do zkur****** kopce. Byl asi nějaký zvláštní tlak, protože mi i zaléhalo v uších, ale tenhle kopec jsem těžce nezvládal. Jako bych měl najednou o polovinu menší plíce. Snad pětkrát, možná i vícekrát jsem se během asi dvoukilometrového kopce musel zastavit a vydýchat, prostě to nešlo. Ale nakonec jsem to zvládl a ocitl se v první díře ze dvou - Rozdrojovicích. Upřímně, nečekal jsem zde ani nohu, což se mi vyplnilo, prostě nikdo, ani pes neštěkl. Je tu úplně kontrastní s mým rodným Jablunkovem, kde je desátá hodina dopolední v neděli jedno z nejrušnějších období v týdnu, protože se všichni vyvalí z kostela. A pak, že je jižní Morava ještě pobožný kus země :)

Už když jsem sestoupil do Rozdrojovic, viděl jsem, že na protější straně je opět hrozivý kopec, a protože jsem věděl, kterým směrem mám běžet, tak už jsem se nemohl dočkat.

Kopec mě nezklamal. O kolik byl kratší, o tolik byl prudší, ale ocitl jsem se nad vískou Jinačovice.

A znovu do krásného oraniště, snad ještě většího než předtím. Jedinou útěchou bylo, že jsem tudy aspoň měl běžet. Takže jsem se blátem a kalužemi přebrodil do Jinačovic, kde bylo opět pusto prázdno, a tak jsem na nic nečekal a vydal se křivolakou uličkou do dalšího, už třetího kopce. Musím říct, že se mi už dýchalo podstatně líp, možná byl opravdu v blízkosti vody jiný tlak. 

Jinačovice z druhé strany. Z lesa naproti je focena předchozí fotka

A byl jsem tam, kde minulý týden - v přírodním parku Baba - tentokrát z druhé strany. Když se nad lesem nevznášela mlha, tak sice neměl tak morbidní atmosféru, ale byl opravdu krásný. Všem určitě doporučuji k návštěvě, všude buky, na zemi žlutá tráva; fakt jsem zvědavý, jak může tenhle les vypadat v létě.

Les v přírodním parku

Na vrcholu Velké baby se na rozcestníku objevil konečně můj výchozí bod Medlánky MHD, a tak jsem věděl, že už jsem kousek od cíle.

Co vám budu povídat, poslední kilometry byly na krev, ale poctivě jsem čekal až mi mobil zahlásí 21 kilometers a já uběhl ještě 100 metrů a zastavil se. Půlmaraton po velmi dlouhé době byl na světě. Čas příšerný až hrůzný, ale na to se dneska opět nehrálo. 

Trasa byla velmi náročná. Čekal jsem běh civilizací, po asfaltu, maximálně s jedním stoupáním. Místo toho jsem se brodil blátem, stoupal pořád a civilizací běžel minimálně. Takže trať můžu doporučit všem, kteří chtějí i v Brně najít slušnou výzvu. Na závěr přikládám mapku, jak jsem skutečně běžel a malé shrnutí.

Odkaz na runtastic

Sportu zdar!